Tereza Diepoldová - Proplouvám životem...

Tento příběh začal poeticky. Desetiletá Terezka se jako každé dítě moc těšila na prázdniny. Sluníčko, sportování, kamarádi, výlety... V den svých narozenin odjížděla s prarodiči a bratrem k moři do Španělska. Stačil však pouhý okamžik a všechno bylo jinak... Nad ránem řidič autobusu, ve kterém Tereza seděla, upadl do mikrospánku a autobus havaroval. Řidič nehodu nepřežil, mnoho cestujících utrpělo různá zranění. Právě projížděli Francií, ráno měli být na místě... "Pospávala jsem a pak se to stalo. Nepamatuji si nic než hrozný zmatek, rány a skřípění karoserie. Kolem bylo spoustu zraněných, ale nejvíc to odnesla naše rodina. Babička přišla o ruku, děda o kus lýtkového svalu, brácha měl prasklé dva obratle a mě odvezli do nemocnice se silně pohmožděnou nohou," vzpomíná Tereza na den, kdy se znovu narodila. Z Francie ji převezli do pražského Motola, nastaly však komplikace, do ran se dostala sněť. Lékaři bojovali ze všech sil, ale nakonec zbylo jen jediné řešení - obětovat jednu nohu a zachránit tak život...

Jaké to bylo, probudit se bez nohy?
Samozřejmě jsem byla v péči psycholožky, která mě na to připravila. Je lepší být bez nohy a žít, než mít obě nohy a zemřít. Když jsem se po operaci probrala z narkózy, cítila jsem úlevu. Ta noha mě totiž před tím moc bolela.

Jak dlouho jsi byla v nemocnici?
Strávila jsem tam hodně času, asi tři měsíce. Když jsem se pak vrátila domů, trochu se mi po nemocnici stýskalo. Rodiče a brácha mi hodně pomáhali, takže jsem se mohla už v říjnu vrátit zpátky do školy, do šesté třídy. Kamarádi mi zůstali, ale pravdou je, že někteří se s mojí proměnou dlouho nemohli vyrovnat. Nevěděli, jak se ke mně mají chovat, ale po čase pochopili, že naprosto normálně, jen občas potřebuju pomoc.

Co se v tvém životě po úrazu změnilo?
Pár změn nastat muselo... dřív jsem hrávala aktivně basketbal, tancovala jsem. I když si basket ráda zahraju i teď, s jednou nohou už to není ono, třeba když mě na ni někdo šlápne (smích). Po úrazu jsem začala hodně plavat.

A jak se ti plave?
Dobře, jen některé styly mi ještě trochu dávají zabrat... třeba prsa. Díky chybějící noze má tělo zcela změněné těžiště a já ještě nemám dost síly, abych udržela stabilitu a nepřevracela se na bok. Ale to se časem poddá.

Dnes studuješ na sportovním gymnáziu, měla jsi to v plánu už před tím?
Neřekla bych, že v plánu, ale basket mě bavil, tak jsem o tom uvažovala. Po úrazu jsem se vrhla na plavání, takže když mi trenér navrhl, abych šla na sportovní gymnázium, že se budu moci plavání věnovat naplno, souhlasila jsem.

Máš za sebou celou řadu závodů, jakých jsi na nich dosáhla výsledků?
Před dvěma lety jsem hodně vyhrávala, ale dnes mi narostla konkurence, takže to mám aspoň napínavější - někdy vyhraju, někdy ne. Soutěžím v Čechách i v zahraničí. Bohužel pořád není dost míst, kde by byl bezbariérový přístup - hlavně pro moje kamarády vozíčkáře.

S kým jezdíš na závody?
Patřím do týmu handicapovaných sportovců, na většinu akcí jezdíme společně. Plavání je rozděleno do několika kategorií podle vážnosti handicapu. Já mám S9. Mám soutěže moc ráda, protože na nich panuje fantastická atmosféra. Mezi závodníky naprosto chybí závist či rivalita, všichni si pomáháme a radujeme se z dosažených výsledků. Jsme rádi, že můžeme dělat to, co nás baví.

Děláš si nějaké soutěžní ambice?
Já nic neplánuju, i co se týká sportu, žiju ze dne na den... Pravdou je, že bych se ráda znovu dostala na paralympiádu, to by bylo bezva, ale pokud se to nepodaří, svět se nezboří. Paralympiáda se bude konat příští rok, tak mi držte palce.

Jak často trénuješ?
Plavání se věnuji v podstatě denně, trénujeme dvoufázově. Každý den uplavu 5 km. Začala jsem také posilovat, moje trenérka Šárka mi sestavuje trénink přímo na tělo. Posilování mě baví a navíc mi moc pomáhá. Potřebuju průběžně zpevňovat svalový korzet trupu a posilovat ruce i nohu, abych zvládala chůzi s holemi. do posilovny chodím takřka pětkrát týdně, kromě víkendu - to občas cvičím doma.

Máš nějaké oblíbené cviky?
Cviky asi ne, ale obecně raději cvičím na strojích než s volnými činkami. Mám svoji oblíbenou posilovnu, kde jsou na mě lidé už zvyklí, takže nikdo nezírá, jak s holemi chodím mezi strojemi a cvičím. Jedu klasický trénink pro celé tělo, nemám žádné speciality.

Hodně sportuješ, máš nějaký speciální jídelníček?
Donedávna jsem jej neměla, ale od září mám sestavený individuální jídelníček, do kterého jsou zařazené výživové doplňky od mého nového sponzora - firmy Nutrend. Jsem ráda, protože tréninkové dávky jsou vysoké, stále rostu a můj handicap tělo také svým způsobem zatěžuje, takže tělo potřebuje dostatek kvalitních živin.

Uběhlo pár let, jak se na svůj handicap díváš dnes?
Jsem ráda, že mám aspoň jednu zdravou nohu. Mám spoustu kamarádů, kteří jsou na tom hůř... všude je spousta bariér, přes které se s vozíkem nedostanou. Já mám velkou výhodu, že můžu chodit s holemi a skákat ... sice se nadřu, ale schody pro mě nejsou překážkou.

Neuvažovala jsi o protéze?
Já už protézu mám, ale skoro ji nenosím. Nesedí mi v té části, kde protéza dosedá na zbytek nohy, a taky mě nebaví ji pořád nabíjet. Když ji zapomenu dát na nabíječku, stejně jako třeba mobil, přestanou se na ní ohýbat klouby. Raději chodím bez ní jen s holemi.

Co děláš, když zrovna neplaveš?
Volný čas nejraději trávím s přáteli. Bavíme se, jako všichni ostatní, chodíme tančit na diskotéky... Lidé většinou překvapeně koukají, že dokážu tancovat na jedné noze. Většinou se chodím bavit s bráchou, máme spoustu společných kamarádů. No a kdyby do mě chtěl někdo strkat, kluci se mě zastanou.

Máš čas i na jiné sporty?
Ano, ale dělám je jenom pro zábavu. Zkouším lézt po skalách, ráda si s kamarády zahraju fotbal nebo i basket. Hlavně ve fotbalu mám velké výhody, protože můžu hrát i holemi a to jsou hned tři končetiny (smích). U basketu si ale musím dávat pozor, aby mi někdo nepodrazil nohu, to víte, mám jenom jednu (smích).

Zdá se, že máš velkou dávku smyslu pro humor?
Asi ano, ale bez něj by to nešlo. Nejvíc se mi líbí černý humor...

Co tě ve škole baví a co naopak nebaví?
Baví mě tělocvik a strašně mě nebaví matematika. Čísla mně vůbec nic neříkají, chybí mi to správné logické myšlení na matematiku, asi budu diskalkulik. Baví mě i biologie a také literatura.

Čím bys chtěla být, až dokončíš školu?
Zatím mám dost času na přemýšlení, co bude dál. Zatím jsem přemýšlela o nějakém zaměření na rehabilitaci, nebo něco podobného. Ale není to definitivní, uvidím, co přinese čas.

Renata Vaculíková
redaktorka časopisu FITNESS
www.casopisfitness.cz

(Rozhovor vyšel v časopisu FITNESS č. 6/2005)